BLACKWATER

Leah leze na nervy

3. července 2012 v 14:29 | Blackwater |  Povídky
"Jacobe, myslíš, že to bude trvat ještě dlouho?" zeptala se Leah. Netrpělivě. Kňouravě.
Zaťal jsem zuby.
Jako všichni ve smečce, i Leah věděla všechno. Věděla, proč jsem sem přišel - na samý okraj země, nebe a moře. Abych byl sám.
Věděla, že nic jiného nechci. Jenom být sám.
Ale stejně mi hodlala vnutit svou společnost.
Kromě toho, že jsem byl šíleně otrávený, pocítil jsem i prchavý okamžik spokojenosti. Protože jsem ani nemusel myslet na to, abych ovládal svou náturu. Už mi to šlo samo, naprosto přirozeně. Už mi oči nezalévala ta rudá mlha. Horko mi nerozechvívalo páteř. Můj hlas byl klidný, když jsem odpověděl.
"Skoč z útesu, Leo." Ukázal jsem na ten u svých nohou.
Ignorovala mě a lehla si vedle mě na zem. "Nemáš ponětí, jak těžké to pro mě je."
"Pro tebe?" Chviličku mi trvalo, než jsem uvěřil, že to myslí vážně. "Ty musíš být ten nejsebestřednější člověk pod sluncem, Leo. Nerad bych otřásl tím snovým světem, ve kterém žiješ - tam, kde slunce krouží kolem místa, kde stojíš -, ale musím ti říct, že se houby starám, jaký máš problém. Jdi. Pryč."
"Jenom se na to chviličku koukni z mé perspektivy, ano?" pokračovala, jako kdybych nic neřekl.
Jestli se snažila prolomit moje zamyšlení, tak se jí to povedlo. Začal jsem se smát. Ten zvuk zvláštně bolel.
"Přestaň se pošklebovat a dávej pozor," odsekla.
"Když budu předstírat, že poslouchám, odejdeš?" zeptal jsem se a podíval se na její neustále zamračený obličej. Nebyl jsem si jistý, jestli se vůbec ještě umí tvářit taky jinak.
Vzpomněl jsem si, jak jsem si kdysi myslíval, že je Leah hezká, možná dokonce krásná. To už je dávno. Teď už si to o ní nemyslel nikdo. Kromě Sama. Ten si nikdy neodpustí. Jako kdyby to byla jeho vina, že se z ní stala tahle zahořklá harpyje.
Zamračila se ještě víc, jako kdyby uhodla, co si myslím. Asi uhodla.
"Dělá se mi z toho špatně, Jacobe. Dovedeš si představit, jaké to pro mě je? Nemám Bellu Swanovou ani ráda. A ty chceš, abych po té milovnici pijavic truchlila, jako kdybych do ní byla taky zamilovaná. Chápeš, že mi to moc nesedí? Včera v noci se mi zdálo, že jsem ji líbala! Co s tím ksakru mám asi dělat?"
"Co já vím?"
"Já už to nevydržím, mít to pořád v hlavě! Už se přes to přenes! Ona se provdá. On se ji pokusí proměnit v jednu z nich! Je načase se pohnout dál, chlapče."
"Zmlkni," zavrčel jsem.
Bylo by špatné jí to oplatit. Věděl jsem to. Kousal jsem se do jazyka. Ale jestli okamžitě neodejde, bude litovat.
"On ji pravděpodobně stejně zabije," pokračovala Leah pohrdlivě. "Všechny příběhy říkají, že se to stává víc než často. Možná, že pohřeb bude lepší zakončení než svatba. Ha."
Tentokrát jsem se musel přemáhat. Zavřel jsem oči a potlačoval horkou chuť v ústech. Zaháněl jsem oheň, který mi klouzal po páteři, a snažil jsem se udržet si podobu, i když se mi tělo skoro třáslo.
Když jsem se zase ovládl, rozzlobeně jsem se na ni podíval. Sledovala moje ruce, jak se chvění zpomalovalo. Usmívala se.
To byl teda vtip.
"Ty se zlobíš kvůli zmatku s pohlavím, Leo…," řekl jsem. Mluvil jsem pomalu, zdůrazňoval každé slovo. "Jak si myslíš, že se nám ostatním líbí dívat se na Sama tvýma očima? Už je tak dost zlé, že se Emily musí vyrovnat s tvojí fixací. Nepotřebuje, abychom po něm šíleli ještě my kluci."
I když jsem byl naštvaný, přesto jsem se cítil provinile, když jsem se díval, jak se jí tvář bolestně stáhla.
Vyškrábala se na nohy - zastavila se jenom, aby plivla směrem ke mně - a utekla do lesa, rozvibrovaná jako ladička.
Temně jsem se zasmál. "Netrefila jsi."
Sam mě za tohle pořádně sjede, ale stálo to za to. Leah už mě nebude otravovat. A udělal bych to znovu, kdybych měl možnost.
Protože jejích slov jsem se nezbavil, vyškrabávala se mi do mozku, a ta bolest byla tak silná, že jsem stěží dovedl dýchat.
Nezáleželo tolik na tom, že si Bella místo mě vybrala někoho jiného. Ta bolest nebyla vůbec nic. S tou bolestí dokážu žít po zbytek svého hloupého, příliš dlouhého, nataženého života.
Ale vadilo mi, že se všeho vzdávala - že dovolí, aby se jí zastavilo srdce, zledovatěla kůže a její mysl přešla do hlavy nějakého predátora. Monstra. Cizince.
Myslel jsem, že na světě nemůže být nic horšího, nic bolestnějšího.
Ale kdyby ji zabil…
Znovu jsem musel potlačovat vztek. Možná, že kdyby nebylo Ley, bylo by dobré nechat horko, aby mě změnilo v tvora, který by se s tím uměl líp vypořádat. Tvora, jehož instinkty jsou mnohem silnější než lidské emoce. Zvířete, které nemůže cítit bolest stejným způsobem jako člověk. Cítí jinou bolest. Nebo alespoň trochu jinou. Ale Leah teď běhala jako vlk a já jsem nechtěl sdílet její myšlenky. Šeptem jsem ji proklínal, že mě připravila i o tuhle možnost úniku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama